Gudrunino okénko 3: Nákupy

Milé dámy,

jistě znáte ten pocit, kdy jdete na nákupy s dostatečným (konečně!) finančním obnosem, natěšená co všechno si pořídíte a jak osvěžující bude mít konečně "něco pořádného na sebe". S pocitem Tamary Kotvaldové, královny Pařížské, budete nakupovat, zkoušet, utrácet a užívat si... A ono prdlajs!!!

Pomalu začínáte mít neblahý pocit, který se začne projevovat hned v začátku a vetšinou nezklame - "dnes to bude stát za hovno a odejdu s prázdnou". Okamžik pravdy nastává!

Dámy, neplýtvejte časem, nervy a zabalte to. Místo obchodu s hadry zajděte do zverimexu, zavolejte kámošce, zajděte na panáka nebo pošlete textovku milenci, co po vás tak touží a on vás zas tak moc nebere (on však zabírá pohotově). HLAVNĚ PROBOHA nelezte do žádných obchodů!


Pokud to uděláte stejně jako dnes já, začnou na vás odevšad vylézat jako zombie ze svých hrobek šílené hadry, všechny na jedno a to samé nudné brdo. Stále dokola omílané "trendy" kraviny, které - no  dobrá - občas uspokojí, ale... Dneska chci něco extra!!

Hovno. Ááá, moment - tamto  v dálce, šaty co by snad... Snad mohly být ok. Hurááá!

Krok jedna, dva ,tři... Tušíte nejhorší, stále doufáte. Marně.  Zdálky dobrý, zblízka, katastrofa. Materiál rovná se hnusohadr a ješťe průhlednej, co zcuckovatí po prvním nošení. Nebo opak, naprosto neprodyšnej hnusnej umělej materiál, připomínající neopren. V případě letních (to jako vážně?) šatů, se v nich zpotíte jako prase, během jediné minuty.

Přesně to samé jsem úspěšně absolvovala dnes. Z takové jednoduché věci, jako je koupě kožených kraťásků co nutně potřebuji (protože ty staré D. von Furstenberg nepřežily loňský mejdan, nejsem magor do nich cpát znova takový prachy, takže chci lacinější, ale kožený), se vyklubal horor. Kožené kraťásky nejsou...

Dobrá, tak kraťasy příště. Krémové nebo bílé šaty se taky šiknou. Furt lítám v černý, tak pro změnu. Do kabinky táhnu asi šestery šaty... A už při prvním zkoušení mám tušení, že je to marný boj. Mikrokabinka, vedro na padnutí. Svlékám se. Pohledem omylem zavadím o zrcadlo. PROBOHA, NO TO SNAD!?
Klid, nádech - výdech, uklidňuji sebe sama: "To se ti jen zdá, mají ty hnusný světla a zrcadla, co rozšiřujou. Honem něco na sebe."
Neodbytná prodavačka: "Are you ok"?

Šaty číslo jedna  neseděj, dvě neseděj, tři  nezapnu, čtyři - kterej debil navrhnul tenhle střih?! - pět. Jdu je omrknout v zrcadle v chodbičce, kde mi cestu zkříží stokilová prodavačka v příšernejch hadrech:
"Beautiful!" (takže tyhle taky ne). Šestý by ušly, aspoň něco. Mrknu na cenu: "Si dělaj prdel?! Za takovej hadr ani náhodou".

Upocená, rozcuchaná, nasraná, makeup všude. Vylejzám z kabinky a opět ta snaživá prodavačka! Něco blábolí. Chudák furt blábolí, načež ja odpovídam velmi zdvořile a v hlavě mi přitom běží: "Prosííím, už drž hubu. Proboha tě prosím! Mlč a už nic neříkej!", bylo mi jí líto.

Něco podobného se opakuje ještě v pár obchodech... Vzdávám to. Vnitřní hlas mi nedá. Musím si přece něco koupit! Největší hadrárna v UK - Primark. Celkem pěkné boty, kvalita nula. Ale přece nepolezu domů s prázdnou...

Unavená, hladová a nasraná se vracím ulicí, kde jako naschvál ňejakej chlap krmí holuby houskou tak vehementně, až mi jeden vlítne do obličeje! Bravo.

Tak jsem si cestou alespoň koupila flašku vína. Na vaše, dámy!

A pamatujte Gudruninu okénkovou radu dnešního dne: Když cítíte že to nebude ono, tak prostě nebude. A hotovo. Nechoďte nakupovat když máte PMS. Hrozí totiž, že přijdete domů s brekem, seřvete prodavačku, nebo (ty submisivni z nás) nakoupí hordu šílenejch hadrů, co nikdy nevezmou na sebe. Jen proto, že jim to tlustá prodavačka vnutila .

Vaše Gudrun